Předjaří v Kanadě
40 stupňů pod nulou, bobři, javorový sirup a jeleni.
Bobři.
Počátkem března jsme navštívili naše přátele v Hollefordu, v provincii Ontário ve východní Kanadě, kteří lovili u nás v české republice. Všichni jsou to farmáři a přes zimu si na základě traperských licencí přivydělávají lovem kožešinové zvěře a to hlavně lovem bobrů. Traperskou licenci lze získat po absolvování týdenního školení a úspěšném složením předepsaných zkoušek. Lovit se může pouze na přidělené traper line a to do pastí. Vlastní traper line bývá poměrně dlouhá, někdy až stovku kilometrů, na druhé straně je však docela úzká. Vše záleží na přístupnosti a průchodnosti terénu. Skoro všichni jsme již jako kluci o lovcích bobrů něco četli a tak jsme velice rádi přijali pozvání na vlastní lov této pro nás stále dosti tajemné zvěře. Předem a pro lepší orientaci podotýkám že za jednu vypnutou a usušenou boří kůži lze dostat v průměru něco mezi 30 – 35 kanadskými dolary. Vše záleží na její velikosti a kvalitě.
V tuto dobu zde panují velmi silné mrazy, teploty se po ránu pohybují mezi - 40 až - 30 stupni pod nulou, plno sněhu a pofukuje svižný vítr. Modrá obloha ozářená ostrým sluncem které se nemilosrdně odráží od sněhu. Pro oči úplná pohádka, scenerie přímo do kalendáře ale i z toho našeho nejteplejšího oblečení si mráz dělal legraci. Na Russellově farmě jsme měli sraz kolem poledne když mráz trochu poleví. Na tři auta jsme postupně naložili čtyři čtyřkolky a jeden sněžný skutr, velké saně a plno jiného nářadí. Auty jsme se přesunuli asi čtyřicet kilometrů na západ směrem na Tamwoth kde již byly nalíčené pasti.
Vlastní položení pastí je úplná věda, alespoň nám to tak připadalo. Nejprve se musí nalézt obývaný bobří hrad. To prozradí hlavně stopy po okolí a také to, že vršek hradu je bez sněhu. Ten roztaje díky teplému vzduchu který z obsazeného hradu vychází. Nyní zbývá co nejpřesněji určit kudy vedou do hradu podzemní tunely a jak se do nich následně nejlépe prokopat. Ono to prokopat tak docela neodpovídá pravdě. Lepší a výstižnější je prosekat nebo prořezat. Za současných mrazů je vše zmrzlé na kost a tak nezbývá než vzít motorovou pilu a začít řezat. Aby se mohli nalíčit dvě pasti vedle sebe, jak je zde zvykem, musí se vyříznout otvor přibližně 90 x 60 centimetrů. Takto vyříznutý blok ledu a přeřezaných větví je dobře přes 40 centimetrů vysoký a váží kolem 60 kilogramů. Řez pilou se musí provádět šikmo, aby vyříznutý blok měl podobu komolého jehlanu jinak by jej nešlo vyjmout. Do vzniklého otvoru se musí zatlouci tři asi dvoumetrové kůly na které se připevňují pasti. Každá past je ještě zajištěna silným drátem přivázaným ke kůlům. Samotné pasti vypadají jako veliké šlehačky a jejich silné péro bez problému přerazí dospělému chlapovi ruku. Pasti se obcházejí a kontrolují jednou za dva dny což je právě dnes.
Cestou necestou se za pomoci čtyřkolek a sněžného skutru, který za sebou táhne sáně naložené vším potřebným, dostaneme k prvním pastím. Z obdélníku zamrzlé vody trčí kůly s přivázanými dráty. Díky vrstvě ledu není do vody vidět a tak se musí led začít pomocí železných tyčí rozbíjet. Nyní jíž není možno použít pilu aby se případně nepoškodila kožešina chyceného bobra. Dobrých dvacet minut jsme se prosekávali ledem a to jenom proto abychom zjistili že se nic nechytilo. A to se nás u této rachoty zahřálo šest. Asi kilometr jsme popojeli k dalším pastím, opět jsme se všichni pěkně zapotili a zase nic. Teprve další zastávka přinesla úspěch. V jedné z nalíčených pastí je bobr prostřední velikosti, žádný zázrak. Trochu si o jeho velikosti poopravíme názor když jej vytřou ve sněhu. Tím se z jeho kožešiny odstraní voda a bobr se ukáže v celé své kráse. Jeho srst je hodně kaštanově tmavá a ve slunci se nádherně leskne.
Jen tak mimochodem až zase v televizi uvidíte reklamu na zubní pastu, kde je hlavním účinkujícím bobr s bělostným chrupem tak se jedná o naprostý nesmysl. Všichni ulovení bobři, které jsme v Kanadě viděli, měli přední zuby oranžové někdy zbarvené až do červena.
Objeli jsme ještě dvě místa a kromě jedné ondatry v pastích již nic nebylo. Mezi tím jak slunce klesalo tak pěkně přituhlo a to nás čekala cesta zpět k automobilům. Na čtyřkolkách nám byla příšerná zima kterou ještě umocňovala rychlost jízdy. Za svoji osobu mohu prohlásit že jsem byl opravdu rád když jsme dojeli k autům. Tak jsme právě v šesti lidech vydělali asi třicet dolarů. Z této částky je však nutno odečíst náklady na benzin. Jeho cena se zde nyní pohybuje něco kolem 1,1 až 1,4 dolaru za litr. Vzhledem k tomu, že se zde při zdejších vzdálenostech najezdí spousty kilometrů tak benzin v Kanadě patří k těm nejdražším na celém světě.
Dnešní lov končíme na farmě, její sklepní prostory jsou výhradně určeny pro lovecké účely. Domácí je hrdě nazývají loveckým klubem. Všude kolem na všech stěnách jsou rozvěšeny zbraně a kožešiny určené k prodeji. Ulovený bobr se musí stáhnout a kůže vypnout na dřevěnou desku. Na vypnutí jedné kůže je zapotřebí zatlouct 126 hřebíků. Tento údaj je naprosto přesný protože jsem všechny hřebíky poctivě spočítal. Dnešní den končíme všichni s lahví piva v ruce což je zde při všech loveckých aktivitách skoro pravidlem a spřádáme plány na příští dny. V případě že mrazy poleví pojedeme sbírat javorovou šťávu a budeme vařit javorový sirup.
Javorový sirup.
Tento sirup, známý i daleko za hranicemi Kanady, je specialitou Ontária, sem tam se s ním lze setkat i v některých ostatních provinciích a to nejspíše v Qebecu. Sezóna sběračů javorového cukru trvá přibližně týden a je zcela závislá na počasí. Teploty v noci se musí pohybovat těsně pod nulou a denní teploty nad nulou. Právě za takového počasí začínají cukrové javory ronit svoji mízu. Z jednoho vzrostlého javoru lze v průběhu příznivé sklizně získat až 150 litrů mízy. Ideální jsou stromy ve stáří 50-70 let, čím starší tím více mízy vyprodukuje. V každém stromě jsou navrtány čtyři díry o průměru 10-12 milimetrů. Do každého otvoru je zasazena kovová trubička na které je zavěšena plechová nádoba o objemu 5-7 litrů. Z těchto nádob se šťáva přelévá do větších kbelíků které pojmou něco kolem 23-25 litrů. Mají to spočítané tak aby ke každému stromu šli pouze jednou. Nádoby se potom vylévají do velké nádrže, v našem případě umístěné na traktoru, která má objem 325 galonů. Jeden galon je přibližně asi 4,5 litru.Tak jako vše i cukrové javory mají svého škůdce a tím je místní dikobraz, jeho správný název je urzoň kanadský. Ten dokáže během velmi krátkého času v horních partiích stromů ohryzat kůru z většiny větví. Po jeho přemnožení byla v těchto oblastech vysazena kuna rybářská ( fischer ) dovezená z ostrovů na východě Kanady, která dikobrazy spolehlivě likviduje. Přesněji řečeno likviduje vše včetně dikobrazů a v současné době vznikají problémy s jejím přemnožením. Tak to je asi v kostce zhruba vše co jsme o javorech a sběru javorové mízy zjistili ještě předtím než jsme obdrželi pozvání abychom se této akce také zúčastnili. Sraz byl určen na druhou odpolední hodinu, místo určení Russelova farma. Počasí nic moc, sychravo a chvílemi pofukoval docela silný vítr. O to více nás překvapila odpověď našeho kamaráda průvodce na dotaz: co si na takou záležitost máme vzít na sebe? Něco lehkého a stačí polobotky. Nějak se nám to nezdálo ale průvodce je průvodce, uvidíme. Na farmě na nás již čekalo sedm místních chlapíků a docela se bavili při pohledu na naší výstroj. Všichni byli teple oblečení a hlavně měli všichni vysoké gumové holinky. Není žádným tajemstvím, že nejvíce se na náš účet bavil náš průvodce. Jeho narážky ve smyslu: chtěli jste poznat drsnou Kanadu, tak tady ji máte, si budeme dobře pamatovat. Během chvilky na malé občerstvení ( jedno pivo do ruky) nám Kanaďané připravili na traktorovém vleku s cisternou místo na sezení abychom se neutopili v rozbředlém sněhu a bahně. Vyrážíme, zde na farmě mají navrtáno něco kolem 200 stromů a jenom je všechny objet s cisternou trvá přes dvě hodiny. První navrtané javory jsou hned na cestě za farmou a tak využíváme příležitosti a javorovou šťávu trochu ochutnáme. Je to čirá tekutina o něco hustší než voda a je opravdu sladká. Na cestě se mnoho nezdržujeme a vjíždíme do lesa za farmou. Pohled je to opravdu nezvyklý, na každém stromě zavěšeny čtyři plechové kbelíky, prostě les kolem je přímo kbelíkový. Sběr začíná a všichni se hemží kolem stromů, každý s dvěma vědry v rukou, od stromu k traktoru, od traktoru ke stromu. Zapojíme se do sběru také bez ohledu na naše polobotky a za chvíli je nám opravdu docela teplo. Narazili jsme na jeden javor, vlastně je to jenom torzo stromu, dutý a poznamenaný bleskem ale míza z něho prýští jako z ostatních. Jen tak mimochodem, když je řeč o dutých stromech, v provincii Ontário se nesmí duté stromy kácet. Odpověď na otázku proč je důvodem k zamyšlení, duté stromy skýtají ptactvu možnost k hnízdění a úkryt před nebezpečím. Skoro tři hodiny jsme se pachtili po lese a dohromady jsme posbírali něco kolem 130 galonů mízy a docela jsme uvítali povel končíme, jede se domů. Na zpáteční cestě na valníku z nás pracně naakumulované teplo rychle vyprchalo a s povděkem jsme své kosti složili u rozjásaných kamen a bez odmlouvání přijali slušného panáka whisky. Utahaní jako malí psi se vracíme domů s pozváním na zítra kdy se bude z mízy vařit sirup, sraz po obědě.
Poučení z včerejší zkušenosti, teple oblečení jsme zpět na farmě. V malé rozdrbané kůlně a hlavně před ní probíhá vlastní vaření javorového sirupu spojené s permanentním občerstvováním pochutinami ve stavu pevném i kapalném. Každý z přítomným, něčím z domova, přispěl na společný stůl a opravdu je z čeho vybírat, od pečené štiky, uzeného jeleního masa, salámu z jelena karibu, pivo, whisky, becherovka. Sirup se vaří ve veliké železné nádobě, trochu nám připomíná rozříznutý kotel menší lokomotivy. Jeden z přítomných musí vařící se šťávu neustále míchat, poctivě se u toho všichni střídají. V pravidelných intervalech se zjišťuje hustota a cukernatost a to úplně stejným stylem jako když si doma měříme hustotu fridexu v chladiči. V závěrečném stádiu vaření se musí hustota pečlivě hlídat, při jejím překročení se šťáva v kotli zkaramelizuje a je po sirupu. Ze 40 litrů mízy se tímto způsobem získá jeden litr sirupu. Ten je zde velmi častý a oblíbený jako doplněk jídelníčku, mažou se sním lívance, palačinky i pečivo. Místní o něm pějí úplné ódy jako o prevenci proti všem možným nemocem a díky jeho konsumaci do sebe údajně dostávají sílu a vitalitu zdejších stromů. Jeden litr sirupu se prodává za 12-13 kanadských dolarů a to v závislosti na jeho kvalitě. Když se následně do ceny promítne čas strávený sběrem, pohonné hmoty, otop a ostatní tak je výdělek něco mezi 3-4 dolary za litr. Prodejem javorového sirupu zde prý ještě nikdo nezbohatl, spíše se jedná o vítanou příležitost jak změnit chod běžného života. Na zavolání se sejdou sousedi z okruhu nějakých 30 - 40 kilometrů, popovídají si, postěžují si na vládu a Indiány. Je naprostou samozřejmostí, že se výdělek z prodeje javorového sirupu rozdělí mezi všechny kdo se na sběru a následném vaření podíleli. Člověk se při zjištění těchto skutečností musí chtě nechtě zamyslet nad mezilidskými vztahy u nás doma a můžeme na své čestné slovo prohlásit, že na Russelově farmě nám bylo i přes zimu a mokré nohy opravdu dobře.
Jelenci.
Za zdejšími jeleny ( jelenec virginský) jsme najezdili stovky kilometrů a jejich hledáním strávili spousty našeho pečlivě odměřovaného času. Díky panujícím mrazům se většina jelení zvěře z okolí jezera Brown Lake ještě nevrátila ze svých zimních stávanišť na Fortuna Lake a Lucky Lake. Les v okolí naší lovecké chaty vypadal jako po vymření a mimo několika stop od kun a lišek jsme viděli pouze veverky. Nakonec nezbývalo nic jiného než odjet do jižních oblastí ke Kingstonu a jako základnu jsme zvolili dům našeho kamaráda v Glenburnii. Sem tam jsme jeleny zahlédli z jedoucího auta ale to nebylo to pravé ořechové. Chtěli jsme trochu více zjistit o jejich životě a způsobech v právě probíhajícím předjaří a hlavně jsme chtěli udělat nějaké pěkné fotografie. Pořídit kvalitní fotografie z jedoucího auta není jednoduchou záležitostí a to ještě musíme přihlédnout ke skutečnosti, že náš průvodce jen velmi málo a nerad zastavoval. Nejvíce jelení zvěře jsme viděli na oplocených pastvinách kolem zdejších farem, které byly ve většině případů označeny velmi strohými tabulkami: soukromý majetek, nevstupovat. Tyto tabulky nutno respektovat neboť nikdy nevíte na koho narazíte, majitel pozemku je na své půdě neomezeným pánem. Tak jako již několikrát nám pomohli kamarádi z Russelovy farmy, kteří nám zajistili volný přístup na své pastviny a pastviny všech svých sousedů. Tak se nám konečně začal plnit tajný sen a k jelení zvěři jsme se dostali opravdu blízko. Výsledkem bylo získání několika opravdu kvalitních fotografií, většina ostatních má svou hodnotu jako dokumentační. Jelení zvěř je nesmírně opatrná a vždy jeden z pasoucích se kusů ostatní hlídal. Prudké dupnutí předním během nebo varovné vztyčení dlouhé kelky, zespodu jasně bílé, ostatní zvěř upozorňoval na případné nebezpečí. Oplocení zdejších pastvin není pro jeleny žádnou překážkou volného pohybu, v případě nutnosti ploty jen tak mimochodem a to ještě s velkou elegancí a ladností přeskočí. V chytré knížce jsme si přečetli, že všechny části škumpy (druh listnatého stromu) jsou jedovaté. Ve zdejších oblastech jsou škumpou zarostlé velké plochy a jeleni se v nich rádi zdržují a k našemu překvapení a bez nějakých následných problému ji i spásají. Zejména zaschlé květy, které vytváří hroznům podobné útvary. Tuto potravu získávají stojíce na zadních bězích s krkem nataženým vzhůru a hlavou zvrácenou úplně dozadu. Pomocí předních běhů udržují rovnováhu a nutno přiznat, že to opravdu umí. Zimu tato zvěř přečkává bez potíží a to i v případě letošních mrazů, pouze zmrzlá sněhová pokrývka jim způsobuje odření běhů a tím je omezuje v pohybu. Největší problémy mívá zdejší zvěř v případě lokálních povodní, které přicházejí pravidelně každý rok a to kolem konce ledna. Změní se vítr, začne foukat od Atlantiku, denní teploty stoupnou i o několik desítek stupňů, déšť a prudké oteplení zlikvidují sněhovou pokrývku a vše zaplaví voda. Toto počasí trvá pouze několik dní a jestliže ještě před opadnutím vody přijdou zase mrazy tak vše pokryje led, který spolehlivě pokryje všechnu dostupnou potravu a zamezí zvěři pohyb. Tato zvěř se zde loví v průběhu října, v každé lovecké oblasti je doba lovu jiná, celá lovecká sezóna trvá asi čtrnáct dní. V první fázi lovecké sezóny je možno lovit jeleny pouze lukem a kuší, střelnou zbraní až koncem povolené doby lovu. Poměrně velmi rozšířeným způsobem lovu jsou veliké naháňky za účasti mnoha střelců a honců, loví se vše. V některých oblastech se nesmí lovit v neděli, v případě lovu a to jakýmkoliv způsobem musíte mít na sobě oranžovou výstroj, která musí dle zdejších předpisů pokrýt minimálně třetinu vašeho těla. Pojem krmelec nebo zimní přikrmování zde nikomu nic neříká kromě několika málo honiteb, které jsou v majetku nebo pronájmu Evropanů. Setkání s jelení zvěří a způsobem jejího života ve zdejších podmínkách patří mezi naše největší zážitky z putování po zmrzlém, krásném a pohostinném Ontáriu.
Petr K. a Vladimír P.
Fotografie naleznete ve fotogalerii ve složce Bobři, javorový sirup a jelenci.