Kanadský pohled na nás a Českou myslivost
Kanaďané na lovu v České Republice
Před 40 lety jsem se usadil v Kanadě v provincii Ontario. S českým loveckým lístkem a mizernou angličtinou jsem se vypravil do úřadu ministerstva životního prostředí k zakoupení kanadského loveckého lístku. Potřeboval jsem též česko-anglický slovník pro překlad jediného slova (myslivost - hunting), abych vyhověl požadavku prokázaní své lovecké způsobilosti. Zaplatil jsem 5 $ a vypravil se koupit brokovnici a kulovnici, kde nebylo nutné předložit nic jiného než příslušnou hotovost. Tím jsem se kvalifikoval k držení a užívání loveckých zbraní s možností lovu zvěře na miliónu čtverečních kilometrů provincie Ontário, mimo neděli, kdy se mělo chodit do kostela a nerušit nikde klid. Lov potom vyžadoval pouze dodržovaní a respektovaní vyhlášky ministerstva uvádějící doby hájení, právní předpisy a povolené lovecké způsoby. O zvěři jsem nemusel vědět naprosto nic.
Byl jsem na tom v porovnaní s rodilými Kanaďany daleko lépe, neboť oni po dosažení 12.roku věku museli podstoupit k získání stejného oprávnění jednodenní kurz zacházení se zbraní. Znalosti zvěře a všeho ostatního co souvisí s myslivostí též nebyly podstatné.
Dnes je samozřejmě všechno trochu jinak. Navzdory českým, obecně vžitým a všeobecně mylným představám se byrokratický šiml vzpíná a hlasitě řechtá i v Kanadě a v některých případech jeste výše a hlasitěji než v České republice.
Během 39 loveckých a rybářských let jsem v Kanadě získal mnoho zajimavých a dobrých přátel, lovců a traperů. S některými jsem se již několikrát vypravil do Čech na lov srnčí, černé, vysoké a hlavně drobné zvěře. Na oplátku se někteří čeští myslivci zase vypravili za lovem vysoké a dravé zveře do Kanady.
Dojmy, které Kanaďané u nás doma nabyli, byly bez rozdílu překvapivé pro všechny z nich. Na americkém kontinentu vzdělanost a obecná informovanost silně pokulhává za Evropskou a příval poznatků, které se vůbec nesrovnávají s kanadskými představami je pro drtivou většinu z nich ohromující.
Začinají přiletem na letiště. Rychlost, jednoduchost a efektivnost pražského odbavení je dnes nesrovnatelná s tím co čeká cizince za mořem, kdy dokonce i držitel kanadského pasu se pod přílivem přihlouplých otázek tamních pasových úředníků musí cítit jako Čech v dobách, kdy socialismus sváděl vítězný zápas s imperialismem.
Jádro kanadských výprav do republiky tvoří rozsáhlá rodina Babcocků z východního Ontaria a jejich přatel. Ti mne vlastně požádali o pokus sepsat dojmy, které na ně pobyty v Čechách udělaly. Babcocii žijí v blízkosti města Kingston na břehu jezera Ontario kde zemědělsky hospodaří na 1500 ha. Nejvzdálenější účastnik česko-kanadských lovů žije v provincii New Brunsvick, slabých 2000 km východním směrem. Mimo své profese se všichni zabývají též lovem kožešinové zvěře na svých farmách a na státní půdě, kde maji pronajaté traperske koridory – traper line. Ani jedna z těchto činností nedělá žádného z nich milionářem, přesto si při současné výhodné vyměně kanadských dolarů i tito Kanaďané cestu do Čech mohou dovolit. Mluví angličtinou, které universitní profesoři angličtiny ani zbla nerozumí, chodí většinou obuti v gumovkách a místo restaurace někde uprostřed Prahy jdou raději do vesnické hospody. Jejich znalost zvěře s kterou jsou vlastně v každodenním styku je fenomenálni. Všechno kolem sebe vnímají s otevřenýma očima. Srdce mají ze zlata a dosud nás Čechy považují za plnohodnotné spoluobyvatele této planety, se kterými si díky společným zájmům snadno vzájemně rozumějí i při absenci společného jazyka.
Před cestou do Prahy jsem jim doporučil svléknout modré montérky a oranžové lovecké vesty, coby neunosnou kombinaci pro české myslivecké tradice. Většina z nich tedy přiletěla v motérkách světle zelených.
První mocný dojem na ně udělal již český celní úředník, který dokázal vyřidit nesprávně vyplněný formulář o dovozu zbraně na místě a to vše z vlastní iniciativy. Úkaz ve světě v současné době znacně vzácný.
Výprava se uskutečnila v prosinci, takže po východu z letistě je udeřil nový, nečekaný zážitek. Odleteli z Kanady za –20 C a zde je přivítal mráz pouze –1C. Nastala krátká cesta do Lichocevse nedaleko letiště, první seznámní s honitbou MS.Svrkyně-Velké Přílepy, ubytovaní a vyřízeni papírových záležitostí kolem samotného lovu což nebyl žádný problém, neboť vše bylo již v předstihu připraveno a zařízeno zdejším mysliveckým hospodářem.
V předstihu, na základě zaslaných fotokopií kanadských loveckých dokladů a cestovních pasů, na každého z nich čekal český lovecký lístek pro cizince, ze zákona povinné pojištění nutné pro výkon práva myslivosti a povolenky k lovu. To na ně udělalo velmi dobrý dojem, neboť u nich v Kanadě se tyto záležitosti pro cizince musí vyřizovat a podepisovat osobně v úředních hodinách, což většinou znamená ztrátu jednoho loveckého dne.
Již cestou z letiště bylo vidět několik kusu srnčího a jelikož jsme projížděli polní honitby stále jestě posvěcené dobrými stavy drobné zvěře, nějaké zajíce a bažanty viděli také. Bažantí zvěř byla v Ontariu již před lety vyškrtnuta ze seznamu tamní lovné zvěře. Musel jsem absolvovat bouřlivou diskusi o vlivu počasí, zemědělských praktik, přirozených predátoru, turistů a paniček s ratlíky v remízcích, to vše v porovnání na zoufalý stav drobné zvěře v Kanadě. V Kanadě, v řídce osídlené krajině plné dobrého krytu i potravy, drobná lovná zvěř již prakticky neexistuje. Nakonec došlo i na prohlášení, že “zde jsou myslivci asi chytřejší, protože v Kanadě je to samý krkavec, jestřáb, sup, pilich, lišky, kočky a psi a tady to určitě mydlí všechno”, a to pouze z toho důvodu, že za celou cestu viděli jenom několik kání. Dalo mi práci přesvědčit je, že ani tady se to “mydlit” nesmí a že za takovou věc se i zde pomalu popravuje.
V Kanadě jsou obrovské prostory volné státní půdy ale ne v bezprosředním okolí osídlené krajiny. Zde mají zemědělci a vlastníci půdy právo své pozemky oplotit. Tím vzniká v kulturní krajině dojem menší volnosti než zde u nás, v Čechách. S tímto, s kopcovitostí a malebností české krajiny a celkovým dojmem volného prostoru se dlouho nedokázali jen tak srovnat. Způsob jiného uspořádání a hospodaření s půdou než na americkém kontinentě si nedovedli dobře představit. Dost dlouho jim trvalo tomuto porozumět.
Samozřejme jsem jim musel nabidnout také turistický aspekt návštěvy republiky a tak jsme naplánovali jeden den toulek po stověžaté Praze. Řízení devítimistného auta uličkami Starého Města jsem na malou chvíli svěřil Randymu,bývalému kanadskému jizdnímu policistovi. Ten po třech minutách situci vzdal kvůli zničeným nervům. Vůbec mu potom nešlo na rozum, proč čeští ridiči, kteří zde dokáží řídit, nesmějí mít v žaludku ani jediné malé pivo po kulturním přípitku v dobré restauraci, když Rakušané,Němci, Američané i Kanaďané spolu s jinými civilisovanými obyvateli planety nemají v jejich zemích dávno žádný problém ani s 0,5 promilemi C2H5OH. Malé množství alkoholu v krvi v Kanadě není považováno za opilství a statisticky k nehodám přispívá určitě méně, než ospalost, vyčerpanost, nedopalek cigarety na sedadle, omámenost léky, či silniční zuřivost. Neil Babcock se mne v této souvislosti ptal, jsou-li Češi muslimové nebo nedisciplinovaní primitivové. Mé vysvětleni nedokázal nepochopit. Když jsme v holinkách vysupěli na Hrad a shlédli to hluboké bohatství vůkol, John Tallon,70letý lovec medvědů, stál s hlavou svěšenou a prohlásil “the hell, (zatraceně) tohle není vůbec chudá země”!
S pověstnou vynalézavostí nás Čechů se seznámili během krátké chvilky také. O své zážitky z prohlídky Prahy se chteli podělit se svými rodinami v Kanadě a to pomocí koupených telefonních karet. Bohužel, v zápětí zjistili, že tyto karty zakoupené v bezprostřední blízkosti pražského hradu, sídla to presidenta České republiky, jsou neplatné. Možná proto, že prodejce znal jen angličtinu anglickou a ne kanadskou, snad. John Tallon dnešního dne použil kletbu podruhé.
Další dávky kultury již nebylo zapotřebí a druhý den nás čekal lov. Naháňku na černou jsme měli dojednanou u kamarádů z MS.Čím – Chotilsko, blízko Slapské přehrady. Černou zvěř tito lovci neznají, pokusy o její introdukci do Vychodní Kanady po několikáté ztroskotaly, rozumné vysvětlení proč, nedokázal podat zatím nikdo. Habitat je podobný, úživnost smíšených lesů s polnostmi osetými kukuřicí a jinými zemědělskými plodinami je výborná. S množstvím vody a nakonec i podobným počasím jistě nejsou podmínky pro tuto zvěř horší než na Sibiři či v Severní Evropě. Nicméně, dosud se žádný úspěch nedostavil. Kanaďané mají zato, že hlavní roli při neúspěchu hraje predace. Vlci, kojoti a medvědi dokáží pobrat veškeré mláďata, jenže podobná situace s predátory ve zmíněných oblastech existuje také a tím tento argument zpochybnuje.Nedošlo se tedy zatím k žádnému podloženému závěru.
Černá zvěř byla pro Kanaďany ze všech výše uvedených důvodů velice zajímavá a na její lov je v Kanadě stále vzpomínáno, asi jako čeští myslivci vzpomínají na lov medvědů v Ontariu. Černou jsme lovili jak na naháňkách tak i na čekané. Stejnými způsobi se loví v Kanaďě jelení zvěř, naši hosté jsou i dobrými chovateli honičů a tak měli neustále co porovnávat. A protože se díky Hubertovi naháňky v Chotilsku podařily naplnila se všechna jejich očekávání a skryté tužby. V jedné z lečí se podařilo ulovit sedm selat a lončáků a ani jsem se nenamáhal zdůraznit, že takhle to nebývá vždy ani u nás v Čechách, z jejich strany bylo opět slyšet to Johnovo známé- the hell- tady se to loví. Nejmladší z celé skupiny, Ben Babcock, jinak vynikající lovec kožešinové zvěře a president traperské asociace v Ontáriu, bude na tuto naháňku dlouho vzpomínat. Při nástupu na přidělené stanoviště musel podlézat padlý buk a při tom se mu povedlo takřka nemožné, ztratil závěr od své kulovnice Blaser. Nehnul ani brvou a disciplinovaně zaujal své místo a to i se zbraní střelby neschopné. Naháňka se odvíjela ideálním způsobem, po malé chvíli od zahájení se začali ozývat psi, ozvalo se tolik toužebně očekávané volání: prasata, prasata, padlo i několik ran. Jako nikdy předtím na lovu se Ben nemodlil k tomu nejvyššímu aby ne něho prasata nešla, aby snad proboha nemusel střílet. Co víc, modlil se, aby zvěř utekla opačným směrem. Trvalo ale pouze malinkou chvilku kdy se na něho řítil lončák. Celou záležitost sledovali dva sousední střelci a ke své konsternaci byli svědky toho jak slovutný kanadský medvědobijec místo aby se připravil k ráně zbraň odložil a rozhlížel se po vhodné únikové cestě. Jeho soused Jakub znal anglicky natolik dobře aby se od nešťastného Bena dozvěděl co se děje. Během okamžiku mu do ruky vrazil svoji flintu a Ben dostál své pověsti, lončáka ještě stihl střelit. Závěrem nutno podotknout, že po skončení leče se za spolupráce ostatních podařilo ztracený závěr nalézt. Není snad ani nutno připomínat jak Kanaďané ocenili toto nesobecké jednání. Rovněž není třeba připomínat, že celá záležitost byla následně a hlavně náležitě oceněna devizovým přínosem do pokladny kamarádů z Čím – Chotilska při mysliveckém soudu na poslední leči. Nutno přiznat, že o celé záležitosti bylo slýchávat i v různých restauracích, které jsme za svého pobytu navštívili, v Čechách se nic neutají.
Množství volné zvěře na cestách do několika různých honiteb Kanaďany neustále udivoval, to mne záhy dovedlo k vysvětlování mysliveckého chovu a péče o zvěř, organisaci mysliveckých sdružení, plánům chovů jednotlivých druhů zvěře, o vedení dlouhodobých statistik, mysliveckých tradic i současné problematice. Vztahy mezi myslivci, ochránci přírody, lesníky z povolání a zemědělci jim byly dosti známé z Kanady a připomenuli mi, že bychom zde neměli dopustit extremy žádného segmentu současné společnosti při hospodařeni s přírodou. Přikladem tohoto bylo ve Východni Kanadě vládní usnesení o vyhubení jelena Wapiti, které na žádost zemědělců platilo až do roku 1958. Vyhubení této zvěře, se až na dvě malé lokality také zdárně podařilo. Dnes se v této oblasti vynakládají obrovské prostředky na reintrodukci, neboť mezi 500 kg losem a 80 kg jelencem jedna velikost spárkaté zvěře očividně chybí.
Při cestách autem nechápali žádní Kanaďané divokost českých řidičů a neustálé předjíždění na těch kraťoučkých vzdálenostech, předjíždění, co časově stejně nic neušetří. Les dopravních značek, instrukcí a vyžadovaných předpisů, specielně ve městech, jim byl pochopitelný ještě méně. Vůbec jim nešlo na rozum, jak je přečtení a hlavně vnímání a pochopení tohoto všeho silničního balastu možné, nejede-li se pomaleji, než 15 km/hod. Agresivita našich řidičů, co používají automobil ke zdůraznění své, zřejmě ochablé masculinity, a kteři nedovolí staršímu, či méně ambicioznímu řidiči, či řidičce dodržovat bezpečnou vzdálenost, jim byla pochopitelná asi zrovna tak, jako člověku 21.století chování zamindrákovaného Neandrtálce. Sečteno, podtrženo, za volant si nikdo z nich nesedl.
Na všech místech, které jsme společně navštívili, jim všem v hlavách utkvěla vzpomínka a obdiv nad organizací jednotlivých lovů, vstřícností a pohostinností, dodržováním mysliveckých zvyků a tradicí. Již nikdy, až do své smrti též nezapomenou, která ruka je levá a která pravá, co která smí a co ne. Tyto aspekty zdejší návštěvy si ovšem nenechávají pouze pro sebe, kamkoliv v Kanadě přijdou, tam o nich mluví. Pro propagaci české myslivosti a nakonec i naší republiky vůbec, dělaji tito lidé více než nejdražší letáky renomovaných cestovních kanceláří. Vytvořili kolem sebe značný okruh dalších zájemců z vrstev tzv. obyčejných lidi, kterým učaruje pobyt s podobnými lidmi v daleké, neznémé Evropě, tam někde v České republice, aniž musí mít peněženky přetékající valutami na uhrazení drahých poplatkový lovů, tak jak se v Kanadě všeobecně předpokládá.
Večerní posezení ve vesnických restauracích byla vždy vřele vítaná a to oboustraně, neboť při účasti 8 kanadských žíznivců a hladovců, zvyklých na šestinásobné ceny ve srovnatelných zařizeních za mořem, byla přínosem pro všechny přítomné a to přínosem pozitivním. Jídlo se jim zdálo poněkud ” jiné”, zakouřenost obyčejných hospod jim všeobecně vadila, nicméně veškeré české pivo jim chutnalo tolik, že jim ani nevadilo, že během dne pili pivo nealkoholické.
Organisace lovů, ať na černou nebo drobnou zvěř, od ranního nástupu, rozdělení na skupiny ( předstup, křídla), kontrola povolenek, zbraní, střeliva a veškere instrukce jednotlivých mysliveckých hospodářů, jejich provedení a důslednost jejich dodržování přimo na lovu se jim všem velice zamlouvala. Pochopili, že absence těch směšných oranžových vest a čepic, což je předepsané při jakékoliv lovecké činnosti v Kanadě (plížící se sběrači hub nebo lesních plodin jsou i nadále hnědí), za podmínek dobrého řízení lovu jeho učastníky neohrožuje a českému tradičnímu oblečení nemusí být nutně odzvoněno.
Seznámení s povolenými způsoby lovu a dobou hájení jednotlivých druhů zvěře jsem jim poskytl již v Kanadě, přesto pro ně zákon a jeho dodržování, to vše viděné černé na bílém bylo působivé. Jejich největší zájem platil povolené délce lovu zvěře černé a ostatni spárkaté. V oblasti většiny Ontaria s výskytem jelence Virginského, hlavní spárkatá zvěř, začíná lov kulí (a brokem!) začátkem listopadu a trvá týden nebo 14 dnů. Delší sezonu a tím možnost odstřelu nevhodné zvěře nabízí do určité míry povolení lovu lukem, kuší a předovkou kde jsou sezony prodloužené. Na každého držitele loveckého lístku připadne pouze jeden kus trofejové nebo holé zvěře a to pouze v případě, že žadatel je úspěšný v losování. Čili šťastný střelec má právo jedné rány za rok. V případě, že loví ve skupině, může ovšem ulovit tolik kusů, kolik je ve skupině povolenek – licencí na lov tohoto druhu zvěře. Ulovená zvěřina, ani ulovené ryby se nikde v Kanadě prodávat nesmí a tak zdejší dělení ulovené zvěře mezi účastníky honu ihned na výřadu je pro ně něco úplně neznámého. Vlastní uspořádání výloží, výřadů troubených povelů a tradice s tím spojené jim učarovaly. Poznali, že vyhláška ministerstva zemědělství o době lovu jednotlivých druhů zvěře umožňuje českému myslivci pobyt v přirodě prakticky každý den po celých 12 měsíců. Také poznali, že zde je lov a činnost s tím spojená daleko více vyjádřením určitého životního stylu, zatimco v Kanadě je lov stále ještě jen zpestřením vlastního jídelníčku.
Jelikož v jejich zemi neexistuje žádná povinnost veterinární kontroly ani hlašení úlovků,
tak případné povolení prodeje zvěřiny by vyústilo v okamžitém vytvoření řeznických loveckých společností a v rychlém vybití zvěře s použitím jakychkoliv způsobů.V tak velkých prostorách jaké má tato obrovská země je nemožnost prodeje a krátká lovecká sezona učinnou ochranou volně žijící populace. Myslivost jako taková se tak dobře jako zde v Kanadě dosud provozovat nedá, kontrola pytláctví a nedodržovaní vyhlášek je též obtížné. Večerní diskuse na všechna tato témata nebraly konce, navzdory jazykovým barierám jsme se vždy všichni náramně bavili, domluvili a pohoda byla taková, jaká se vytvoří pokaždé mezi lidmi společných zájmů. Kanaďane se dodonce naučili i několik důležitých českých slov. Slov do společnosti použitelných i nepoužitelných ale všechna si zapamatují i napříště. Oboustraně došlo k dalším vzájemným pozváním a přáním úspěchů v našich krásných a tak rozdílných honitbách, které mají mnoho toho společného i toho rozdílného.
Všichni kanadští účastníci se s českými přateli rozloučili tím nádherným, tradičním a hlavně českým “Lovu a myslivosti Zdar”!
Ing.Miloslav Svatek
Glenburnie, Kingston
Ontario Kanada
