Můj milý deníčku. . .
Podařený hon na drobnou.
Po bezesné noci, kdy jsem se budil celý zpocený a v hlavě jsem si až do rána sumíroval co jenom proboha řeknu až nic neslovíme, nastalo ráno dne D. Takové to ušmudlané a posmutnělé ráno, počasí nic moc ale hlavně nepršelo. Po pravdě řečeno, s utkvělou představou fiaska v hlavě, se mi na hon ani moc nechtělo. Protože jsem však od přírody hodný, nezlobím a poslouchám svou Věrku, začaly se věci pomalu obracet k tomu lepšímu. Již sám příjezd na místo srazu, na střelnici, zaváněl příslibem a nadějí. Uklizeno, zatopeno, nescházela zelená výzdoba klubovny a ve dveřích usměvavý dědeček Kučera, z jeho hlubokých očí na mne sálal plamínek něhy a pochopení. Přestože jsem již předem avizoval možnost výbuchu a odchodu domů bez zvěře, dostavilo se téměř celé sdružení, scházeli pouze dva členové a dokonce přijeli i hosté. Na čas přijel i traktor s valníkem a s očividně utahaným traktoristou, organizace klapala! Pravidelně jsem v minulých letech vybral plno peněz za pozdní příchody, co bylo to bylo, nyní jsem musel tajně posunout o půl hodiny termín srazu abych nachytal alespoň dvě dušičky a i tak to bylo o prsa. V pohodě proběhla i kontrola dokladů, vzhledem k jednomu zapomenutému zbrojnímu pasu jsme měli dokonce o jednoho honce navíc. Po společné snídani byl nástup a slavnostní zahájení za doprovodu dua sehraných trubačů. Jediný kdo zmeškal slavnostní nástup byl nás spolkový revizor, svůj pozdní příchod odůvodňoval nutností provedení kontroly zda vše probíhá tak, jak má. V rámci nástupu byla provedena kontrola zbraní a krátkou instruktáž o tom, jak se má střílet, předvedl náš dnešní traktorista, Olda Poláček.
Po deváté hodině jsme vyrazili do revíru a začala ta pravá myslivecká symfonie. Zvěř byla v každé leči, všichni naši psi předvedli vše co předvést měli, organizaci a vedení jednotlivých léčí bezchybně zvládal Čenda, nikdo na nikoho neřval, nikdo se s nikým nehádal, až na jednu výjimku nikdo nezabloudil, zvěř na každé výloži, pohoda a klid. Nebudu nikomu vykládat kolik jsme toho celkem slovili, mohlo by se to považovat jako vytahování a také bych se nechtěl rouhat před Sv.Hubertem, jeho jméno budiž pochváleno. Na druhou stranu toho bylo tolik, že nám to stačilo na pěkný výřad, stále ještě platí, že ze Svrkyně nikdy žádný host neodjel bez zvěře, poplatili jsme naše společné dluhy, máme zvěř do tomboly na všechny plánované akce sdružení, dokonce zbylo i na tombolu po honu. Následoval pozdní oběd ke kterému nám zahrála pozvaná muzika, tradiční myslivecký soud poskytl slušnou částku na zajištění krmení pro zvěř, bohatou mysliveckou tombolu nám vybral přítel Vladimír a ve finále smažené řízky. Domů se nikomu nechtělo, vyhnal nás až dědeček Kučera. Kdo tam byl, ten ví své. Za sebe na závěr pouze jediné: Bylo mi ctí vážení přátelé a kamarádi!
Myslivosti zdar!
hospodář