Dvakrát slovený srnec
Že nejde jednoho srnce slovit dvakrát? Omyl, je to holá skutečnost, žádná myslivecká latina. Tak tedy hezky od začátku. Ještě dlouho před zahájením sezony lovu srnců se toulal jeden myslivec revírem, pro pořádek mu budeme říkat Čenda, hledal nějakého srnce vhodného k odstřelu. Hledal, hledal a našel. Z porostu, v lokalitě které říkáme Klobouk, vyšel srnec, srnec který každému právodatnému myslivci musí zvednout hladinu adrenalinu v krvi. Srnec s nepravidelnou trofejí, na pravé lodyze schází zadní výsada, levá je buď vyvrácená z pučnice nebo zlomená v době tvorby parohu, nyní směřující podél světla šikmo dolů. I tato lodyha by mohla být s trochou fantazie hodnocena jako vidlice. Prostě a dobře srnec jakých člověk za život zase tak mnoho nepotká.
Poutním místem již třetí generace místních myslivců je maringotka na Holi, maringotka pamatující ještě úspěšné budování komunismu v naší zemi. Místo mnoha setkání, místo loveckého plánování a spřádání smělých plánů do budoucna, místo pro přespání, když se ještě nechce domů. Tak zde se náš myslivec Čenda pochlubil se svým objevem přítomným kamarádům. Svěřil se bez obav a strachu, neboť je dlouhodobým a dodržovaným pravidlem, že takto obeznaný srnec je pro ostatní myslivce tabu. Další dny ubíhaly a konečně přišel ten kýžený 16. květen a Čenda začal být na Klobouku pravidelným hostem. Právě někdy v této době na Hol do maringotky ( jejíž pověst sahá daleko za hranice naší honitby) zavítal náš kamarád ze sousedního revíru, budeme mu říkat Mirek. A zase, jak to bývá pravidlem, se vedou moudré řeči, plánuje se jako v generálním štábu a je docela dobře možné, že i nějaká ta sklenička přišla o svůj obsah. A tak došlo i na Čendova srnce na Klobouku. Na první odlov bylo zaděláno! 
Zase uplynul nějaký den když Čendovi zavolal Mirek od sousedů a že se musí pochlubit, někde za Kloboukem, směrem na Libochovičky slovil parádního srnce, vidláka s jednou vyvrácenou lodyhou. Ticho, které po tomto oznámení nastalo by se snad dalo krájet nožem, co se v danou chvíli honilo Čendovi hlavou zůstane jeho tajemstvím, zoufalost patrně převládala. Později přiznal, že to byla snad nejhorší chvíle jeho života. Po chvilce ale přišlo vysvobození, vysvobození provázené Mirkovým smíchem, neboj, nic jsem nestřelil ale kluci z maringotky Tě srdečně zdraví. Otřes, který způsobil kámen padající Čendovi ze srdce, musely zaznamenat i ty nejvzdálenější seismologické stanice světa. Tak to by byl ten první odlov.
Opět uběhl nějaký čas a příšel dlouho očekávaný den, 7.červen, den kdy se tam, na Klobouku, Čenda setkal se svým vyvoleným srncem. A bylo to právě v době kdy všechny výhody, které může příroda zvěři poskytnout, byly na straně srnce. Šeřilo se a srnec se neúprosně blížil do vzrostlého obilí z něhož mu po chvilce koukala pouze hlava s trofejí a malý kousek krku. A aby toho nebylo zase tak málo, tak z pohledu našeho myslivce vadily ve výstřelu větve stromu na kterém byl umístěn posed. Na velké rozmýšlení nebylo dost času a tak se postavil na sedačce posedu a ranou z volné ruky, ranou, kterou musel řídit samotný Pán Bůh, trefil ten malinký kousek krku. Srnec zůstal v ohni a k úmrtí neměl daleko ani náš šťastný lovec. Pozdeji, když jsem byl přizván k transportu uloveného srnce, svítil jak žárovka, žárovka minimálně 200 watová.
Tak pánové, oběma Lovu zdar, byly to parádní trefy a to hned dvakrát !
hospodář 