A jak dál?
. . . poslední dva roky přinesly do našeho regionu, tedy i do honitby Svrkyně, dramatický obrat v druhové skladbě volně žijící zvěře. Prudký pokles stavů zvěře drobné, periodicky kolísající stavy zvěře srnčí a hlavně enormní nárůst stavů zvěře černé. Právě černá zvěř, která v minulosti bývala v našem revíru vzácným hostem, se zde zabydluje a v posledních dvou letech ji lze považovat za nedílnou součást zdejší volné krajiny. A jak dál? Po průběhu a výsledku valné hromady HS.Svrkyně-Velké Přílepy snad můžeme předpokládat, že budeme i na dále pokračovat ve své činnosti, otázkou však zůstává jak! Respektovat daný stav věcí nebo se pokusit o zázrak a něco změnit? Preferovat i na dále zvěř drobnou? Jestliže ano, otázkou opět zůstává jak. Všeobecně známý a často do omrzení opakovaný fakt, že se zvěř musí vypořádat a přizpůsobit změněnému prostředí je dosti zavádějící a neodpovídá realitě. Ve skutečnosti se totiž nejedná o nutnost přizpůsobení se změněnému životnímu prostředí ale k prostředí neustále se měnícímu! Z hlediska pohledu zvěře je drtivá část těchto změn špatná. Zvěř je od přírody přizpůsobivá, dokáže se poměrně dobře adaptovat na změnu ale nutně k tomu potřebuje také určitý čas! Veškerá flexibilita a přizpůsobivost je v pekle, jestliže má v průběhu svého, časově omezeného, životního cyklu na nastalé změny reagovat několikrát za sebou. Aby se přizpůsobila tak, že dostane do svých genů, že tedy dosáhne schopnosti předávat nově nabyté zkušenosti a poznatky svým potomkům, na to prostě a jednoduše nemá čas! Co platilo včera dnes již neplatí. Vše potřebuje svůj čas, jakákoliv změna či přizpůsobení té či oné změně je přímo úměrné délce poskytnutého času. Dokladem této skutečnosti je v poslední době často diskutovaný a přetřásaný problém introdukce rysa ostrovida na Šumavě. K dnešku je centrální Šumava prakticky bez srnčí zvěře. Proč? Odpověď je poměrně jednoduchá a prostá, srnčí zvěř se geneticky (pudově) postupem doby, přestala obávat nějaké plavé kočky lovící skokem z výšky nebo ze zálohy. Poslední rys byl na Šumavě uloven v polovině 18.století, dvě a půl století ji toto nebezpečí tedy nehrozilo a tak se této skutečnosti přizpůsobila a na novou skutečnost, totiž na nenadálý rysův návrat, nestačila zareagovat, protože k tomu nedostala žádný čas. Ale zpět k drobné zvěři. Původní potravinový sortiment zajíce polního činil cca 150 různých druhů travin a dřevin obsahujících vše, co ke svému zdárnému vývoji a následné reprodukci potřeboval. Pomineme-li všechny změny, které se v jeho nynějším biotopu postupem doby projevily, co zbývá chudákovi zajícovi k jeho obživě po skončení žní nyní? Ve většině případů hrst trávy po příkopech a u silnic, trávy bohatě nasycené olovem a kadmiem. Právě tyto těžké kovy však negativně a dlouhodobě ovlivňují schopnost přirozené reprodukce a to, bohužel, neplatí jenom pro zajíce ale i pro většinu ostatních druhů zvěře. Vše souvisí se vším, bludný kruh je uzavřen. Pokoušet se zde o nějakou zásadní změnu je, ruku na srdce, pouze iluzí. Zbývá jediné, pokusit se alespoň o to, aby zbytky drobné zvěře zůstaly zachovány, abychom se na zajíce nebo na bažanta nemuseli chodit podívat jenom do muzea. I tak to bude práce nad hlavu, práce pro oko nezasvěceného neviditelné a hlavně práce nikdy nekončící. Od zajištění dostatečného množství krmení přes celoroční údržbu krmných zařízení a hlavně pravidelného přikrmování veškeré zvěře. Musíme udržet v provozu naše myslivecká políčka, popřípadě se pokusit rozšířit jejich výměru a tak si zajistit tolik potřebný zdroj vlastního krmení. Přirozená úživnost té či oné oblasti nebo honitby je omezená a každý byť i ten nejmenší příspěvek k jejímu zlepšení je a hlavně bude postupem doby neocenitelný. Zde bych rád podtrhl význam zachování současné živočišné výroby v našem regionu. Druhová pestrost pěstovaných zemědělských plodin je právě to co zbytky populace naší drobné zvěře tolik a nutně potřebují. Díky této pestrosti plodin se částečně řeší i otázka klidu tolik prospěšného pro každou zvěř. Po zkušenostech získaných po instalaci napajedel, veškerá zvěř je během velmi krátké doby přijala za své a pravidelně je navštěvuje, bude nutno rozšířit jejich počet. Díky narůstající frekvenci veřejnosti v údolí Zákolanského potoka se přístup zvěře k tomuto přírodnímu zdroji vody značně omezil. Jako první by se mělo instalovat napajedlo do lokality Kovárské rokle nebo do jejich nejbližšího okolí. Instalace napajedel je věc jedna, druhou věci je zajistit pravidelný přísun vody což je další práce na víc. Jako dobrý nápad a velká úspora času se ukázala montáž okapů na stříšky těchto napajedel a jejich zpětné zaústění do vlastní nádrže. V případě většího deště se tak napajedlo nejenom doplní vodou ale i pročistí. Další možnost, vlastně naše povinnost, jak pomoci veškeré zvěři je intenzivní tlumení zvěře škodící myslivosti a pokusit se trvale o snižování stavů zvěře černé. A to nejenom kvůli drobné zvěři samotné ale i kvůli zamezení vzniku škod na zemědělských a lesních pozemcích. Právě v této oblasti naší činnosti vidím největší rezervy a je velice potřebné se právě na tento problém zaměřit. Podle dlouhodobých výsledků se této problematice věnuje pouze zlomek našeho členstva. Do odlovu zvěře škodné je pravidelně zapojeno 5-7 lidí, to samé se týče i odlovu srnčí a zvěře černé. Podle evidence máme v držení 19 kulových zbraní z nichž ovšem drtivá většina odpočívá po celý rok v klidu někde ve skříni! Pomineme-li vše ostatní, je holým faktem, že se o vlastní ochranu zvěře a zamezení případného vzniku škod stará pouhých 18-20% členů našeho sdružení a to je opravdu žalostně málo. S tímto problémem souvisí i příděl zvěřiny z ulovené zvěře, v průběhu letošní necelé sezóny obdržel každý z členů zvěřinu z černé zvěře a k dnešku je splněn i příděl srnčí zvěřiny dle rozdělovníku schváleného na základě plánu lovu spárkaté zvěře členskou schůzí. Jistě je to potěšitelné, plány se mají plnit ale proč se o to musí pravidelně postarat jedni a ti samí? Je pro mne zcela nepochopitelné jak je možné, že tři členové si dosud nevyzvedli povolenku k lovu zvěře a ani o to neprojevili pražádný zájem. Vřele jim doporučuji aby se nepokoušeli objevit v revíru se zbraní na rameni! Do budoucna nás nečeká nic jiného něž spousta práce a je jenom na nás zda ji budeme dělat dobrovolně nebo z donucení. Jak již bylo výše uvedeno, nejenom zvěř ale i my se budeme muset přizpůsobit určitým změnám v naší činnosti a to hned v několika oblastech. Musíme se vyrovnat se zvýšeným pohybem veřejnosti a z rozrůstající se výstavbou v revíru, hony (jestliže nějaké budou) se budou pořádat v pátek! Potřebujeme-li udržet v provozu napajedla musíme si obstarat nějakou voznici nebo zajistit kompletní opravu voznice z bažantnice. K tomu potřebujeme udržet v provozu traktor nebo sehnat někoho, kdo se bude o stav traktoru celoročně starat. Udržet v provozuschopném stavu veškerá krmná a myslivecká zařízení znamená zajistit potřebný materiál a také místo na jeho uskladnění. Potřebujeme lovit černou zvěř a nemáme ji kde vyvěsit k vychladnutí, nemáme ji za co zavěsit, kromě nože nemáme nic na její rozrušení. Potřebujeme koupit pořádné řeznické háčky, potřebujeme řeznickou pilku, potřebujeme nějaké přepravky na zvěřinu a také ještě jeden mrazák. Je totiž velký rozdíl mezi rozdělením a distribucí zvěřiny srnčí a zvěřiny z černé zvěře a to zejména z důvodu nutnosti jejího veterinárního vyšetření. K tomu všemu nutno přičíst povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, musíme počítat se zahájením výstavby nové bažantnice, musíme se postarat o střelnici a klubovnu. To vše bude velmi náročné na čas a také bohužel na peníze, je na každém z nás, zda se rozhodne do tohoto chomoutu vlézt a jestliže řekne ano, tak se jedná o slovo chlapa ( omlouvám se našim ženám a dívkám) a povinnost táhnout tu mysliveckou káru dále! Jestli-že chceme přizpůsobivost ke změnám od zvěře je jenom na nás samotných zda se změnám dokážeme přizpůsobit i my.
hospodář